Ahoj, strážci ptačích krmítek, jak se vám to všechno pozorování daří?
Dnes mám pro vás pozorovací lahůdku. Zaměříme se na hosta, kterého v krmítku, když k vám přiletí, nepřehlédnete ani nepřeslechnete. Je jím strakapoud velký.
Strakapoud velký, pan baron
Strakapoud je pánem našich rychlebských, jesenických i dalších středoevropských lesů. A pokud máte zahradu u lesa na kraji vesnice, máte větší pravděpodobnost, že se tam s ním potkáte.
Strakapoud je nepřehlédnutelný. Je větší než ostatní ptačí hosté a přiletí k vám elegantně ve svátečním oděvu. Nosí bílou košili, elegantní černobílé sako a svítivě červené “kalhoty”.
A pozor, podle čepice poznáš, kdo je kdo. Ten s tou červenou skvrnou v zátylku není výpravčí, ale sameček. Samička má zátylek černý bez červené skvrny. A mláďata? To jsou frajeři. Kluci i holky jasně červené kšiltovky na vršku hlavy. Ale ztrácejí je s novým peřím už před zimou, když dorůstají, a pak už se od mámy a táty moc neliší.
Strakapoud vnáší na krmítko řád. Když přiletí, je to jako kdyby do třídy vešel pan ředitel. Ostatní ptáci najednou ztichnou a okamžitě mu uvolní cestu. Prostě pán.
Tady jsou tři způsoby, jak ten jeho řád v praxi vypadá:
Ostatní ptáci na krmítku se chovají s respektem, protože strakapoud je z nich nejsilnějí a se svým silným zobákem v podstatě neporazitelný. Když přiletí, tak sýkorky, vrabci i čížci okamžitě vyklidí pole, a dokud je na krmítku on, tak ostatní čekají na okolních větvích, až na ně přijde řada. Je to chvíle klidu, kdy se nikdo s nikým nepere a nepošťuchuje.
Je to i konec zmateného poletování. Už znáte sýkorky. Jsou jako blesk přiletí na krmítko, popadnou semínko, odletí na větev… Teď je tady klid. Strakapoud nikam nespěchá. Rozkročí silné nohy, zapře se svým pevným ocasem a začne se systematicky krmit. Sedí tam pevně jako skála a krmítko, které se jindy houpe, se také najednou díky tomu zklidní.
Strakapoud se krmí systematicky a pouští se i do kousků jídla, na které ostatní nestačili. Dokáže svým silným zobákem rozbít zmrzlé kousky loje nebo vydobýt zapadlá semínka ze škvír, kam se sýkorky nedostanou. Má na to svoje nástroje. V zobáku má citlivý, velmi dlouhý uzoučký mlsný jazýček, který je zakončený štětičkou.
A víte, kdo je nakonec rád, že pan baron přiletěl na hostinu? Jsou to červenky a pěnkavy. Když strakapoud tesá do zmrzlého loje nebo ořechů, odlétají kousky, které připraví červenkám a pěnkavám dole na zemi prostřený stůl.
Zapiš si do deníku:
Napiš si, co který pták na vašem krmítku má nejraději a jestli jsi tam už pozoroval strakapouda, tak si poznamenej, jak se ostatní ptáci chovali, když přiletěl.
💡Tip pro ptačí hlídku
Zajdi si se svým dospělákem na zimní vycházku do lesa a pokus se objevit strakapoudí kovadlinu. Je to místo, kam strakapoud přináší šišky, zasune je třeba do praskliny v kůře a hodíme na drobných výživných semínkách.
Hledání strakapoudí kovadliny bývá skvělá stopovačka, při které se zapojí zrak i sluch. Sluch obvykle dříve. Poslouchejte, jestli se odněkud nezve silné rytmické Ťukání, ale jiné, než když strakapoud tesá do kmene stromu. To strakapoud rozebírá šišku nebo urputně buší zobákem do ořechu. To Ťukání se ozývá na jednom místě a pokud na chvíli ustane a zase se ozve, to si strakapoud doletěl pro novou šišku.
Další nápovědu najdete na zemi. Bývá to hromádka rozházených jakoby ožvýkaných šišek nebo skořápek od ořechů. Pak se podívejte nad sebe. Minule jsme s vnukem našli kovadlinu v parku na lípě – rozházené šišky pod lípou byly opravdu nepřehlédnutelné.
Pak se stačí v klidu někam posadit a v úkrytu čekat, až se strakapoud zase vrátí s dalším úlovkem a pozorovat ho, jak hoduje.
Co tak mu donést kousek hovězího loje právě na tohle jeho oblíbené místo?
Protože: “Ptačí hlídka nelení, zimu ptáčkům zpěváčkům v radost promění!”
Obrázek jsem získala na Pixabay.com.
